Vyhledat
  • Michal Prouza

Sulawesi - Indonesia

Aktualizace: kvě 21

S Vrbičem (Martin Vrbický, FullfaceProduction), jsme na konci léta přemýšleli, že bysme se podivali někam do tepla. Nechtěli jsme se jen vyvalit na pláž, surfovat nebo jezdit na motorce od vodopádu k vodopádu, ale zažít trošku toho "vzrůša". Hned nás napadla Indonésie. Turistický ruch se tam soustředí na ostrovy jako Bali, Jáva nebo Komodo. Vrbičův brácha byl před pár lety na ostrově Sulawesi. To je jedenáctý největší ostrov na světě s rozlohou 174 600 km², 2 hodiny letadlem severně od Bali. Zjistili jsme co je možné a nemožné tam zažít, nabrali jsme dalšího kameramana do party Péťu (Petr Holeček), naplanovali cestu a byli ready vyrazit. Letěli jsme v listopadu. Nejlevněji se v listopadu dostanete do Indonesie přes čínskou Shanghai s China Eastern. Přestup většinou trvá okolo 12 hodin, ale cena kolem 12 000,- je velice přátelská. Na konec jsme koupili let, kdy jsme v Shanghai měli přestup více než 24 hod. Na večer v den odletu jedem společně na letiště a jdeme na check in. Paní za přepážkou se ale něco nezdá, říká ať počkáme a volá nám managera společnosti. Pán manager nám poté vysvětluje, že nesplňujeme vízové povinnosti Číny a tudíš nás nesmí pustit do letadla. Důvod byl ten, že se nesmíte zdržovat na území Číny přes 24 hod. Pokud nemáte platná víza. Na štěstí pro nás na sebe část viny bere letecká společnost a přebookuje nám let. Letíme tedy o dva dny později. Získáváme kontakt na pana managera, který s námi řešil věci a byl velice ochotný. To se nám velice vyplácí při zpáteční cestě. O tom ale později.



Přes Bali jsme přece jen letěli. Dali jsme si 5 dni pohodičky na pláži, surfingu, dobrého jídla, potápění s manty na Nusa Penida, atd. Letenky na Sulawesi jsme začali řešit až po příletu na Bali. Zpáteční letenka s plnou bagáží z Denpasaru do Makassaru stála okolo 1500,- Kč. Letíme společností Lion Air, která už touto dobou neexistuje, protože ji za poslední dobu spadlo pár letadel.



Do Makassaru přilétáme večer. Makassar je hlavní město ostrova s více jak 2 500 000 lidi. Po zemětřesení září 2018 město zasáhla vlna tsunami. Ubytujeme se kousek od letiště v na místní poměry relativně luxusním hotelu. Mě hned ohromí velká nabídka "Night Servis" a obejdnávám si lasagne až do postele. Kluci chtějí hned vyrazit za místní pochutinou a porozhlédnout se po okolí hotelu. Venku prší, před hotelem několikaproudá silnice bez pravidel. Žádná stravovna v dohledu, pouze přístřešek s obrovským obrázkem kuřete a ryby. Kluci zkouší, avšak později velice litují, já si mnu ručičky a směju se. Druhý den nás hned ráno vyzvedává náš osobni guide s řidičem a autem. Ty máme pronajaté na příštích 10 dní. Platíme si služby guida. To je velmi důležité, protože bez něj bysme se nedostali na věci jako jsou kohoutí zápasy, buvolí zápasy (oboje indoneskou vládou striktně zakázáno), přespání v domech u místních a obecně se dozvěděli něco o místní kultuře atd. Pán guide mluví plynule anglicky na což tu normálně nenarazíte.



Ráno vyrážíme z Makassaru do města Rantepao v regionu Toraja. Kmen Toradžů je křesťanský, a to jak katolický tak protestanský. Cesta trvá asi 9 hodin, tedy skoro celý den. Slunce zapadá relativně brzo okolo 18:00. Cestou se zastavujeme pouze na jídlo nebo záchod. Jedinou přírodní krásou (a to velkou) byl oběd s výhledem na "Erotic Mountain". To je pohoří, které vypadá jako obrovská po...va. Poprvé zvlétáme dronem, fotíme a natáčíme v místní vesnici. Na turistu tu skoro nenarazíte, tak se k nám hned zbýhají desítky místňáků, obdivují dron a celkově techniku co máme. Hned na začátku jsme se ptali našeho guida, jestli můžeme bez problémů točit lidi a celkově život okolo nás. Říkal, že jsou všichni velice milí a rádi se nechají fotit. To se hned také ukázálo a trvalo po celou dobu našeho putování. Jakmile jsme na někoho namířili kameru nebo fotak, hned se usmíval. Večer přijíždíme do hotelu, dáme si chicken sendwich, pívo a jdem chrápat.



Ráno vstáváme brzo. Musíme, protože každý den v 15:30 přichází monzumový liják, který trvá až pozdě do noci. Ráno se ale vždy probouzíme do krásněho počasí. K snídani máme vejce na různé způsoby, kafe, toust a džem, klasická snídaně tady. Po snídani nás vyzvedává náš guide s řidičem a hned první den jedem na místní pohřeb. Na údálost, na kterou se strašně těšíme a jedna z věcí, kvůli které jsme sem přijeli. Místní pohřeb trvá 3 dny. Rodina nebožtíka na něj často šetří několik let zatím co si mrtvolu nechává doma zabalzamikovanou v rakvi. Celkem zvláštní zvyk žít několik let spolu s mrtvolou vedle v místnosti.



Když rodina na pohřeb našetří, postaví se provizorní přístřeší pro rodinu, jíné pak pro ostatní návštěvníky. Součástí je velké "náměstí" uprostřed. Na obřad jsou zváni všichni. První den pohřbu přichází rodinní příslušníci a ostatní jinak zainteresovaní lidé, kteří přináší dary v podobě zvířat, která se později obětují a hned na místě spracují a snědí.



Takto je přinášeno desítky prasat a býků. Čím bohatší je rodina, tím více je darů a obětovaných zvířat. Prasata a buvoli jsou přiváděni a předváděni majitelem a poté odvedeni, za rohem zabiti, na místě rozporcovaní, uvařeni a hned sněděni. Všichni se zde dělí o jídlo stejným dílem. O tom to ostatně celé je.



Zvířata jsou nechávána na zemi vykrvácet, kamkoli se hnete, brodíte se v litrech krve, smradu a blátě, všudepřítomné mouchy, které když procházíte zvedají se ze země jak mrak přes který není vidět. Nic pro jemné povahy, vlastně ani pro ty otrlejší. Zajímavé je sledovat, jak místní lidé, ač nemají často co do pusy, jsou schopni šetřit několik let na tuto místní tradici. Stačí nám tu strávit pár hodin. Oběd z místní kuchyně ala "před 20 minutami zabitý, na blátě z kůže stažený, 30 minut vařený v bambusu, v papíru podávaný" nám moc nechutnal a ani nezasytil.



Cestou zpět do města se zastavujeme na výhledech do údolí a rýžových polí,  kde rolníci zpracovávají rýži. Děti si vedle hrajou s buvoly v blátě. Jdu hned za nimi. Hned po mě hází bláto, mají ze mě prdel a krásně mě fuckují.



Druhý den se znovu vydáváme na pohřeb. Tentokrát na trošku větší. V provizorní vesničce se těsní až několik stovek lidí. Odpovídá tomu i počet obětovaných zvířat, kterých jsou desítky. Nevydržíme ale už moc dlouho. Všude na zemi je krev, ve vzduchu poletující mraky hmyzu a šílený smrad. Stále probíhá obětování, zpívá se, pronášejí se modlitby. Třetí den jde průvod s rakví a nebožtíkem až ke hrobu, kde se uloží.



Torajové nepohřbívají mrtvé do země jak jsme zvyklí. Tesají hroby do kamene, skal a v případě úmrtí dětí, do stromu. Do stromu, protože věří, že dítě v kmeni doroste a dostane se tak do nebe. Sami jsme navštívili několik různě starých pohřebišt, rodinných hrobech nebo jeskyň, kde jsou staré rakve zavěšené na stěnách. Tyto hroby se stavějí ručně. Postavit takový hrob trvá většínou několik let. Dost už bylo pohřbu! Odpoledne navštěvujeme místní tradiční vesničku. Pro ty jsou typické hlavně baráčky či sýpky na úrodu, které jsou postaveny na "nohou" se střechou připomínající rohy, či lodě. Místní se nemohou shodnout, proč se tyto přístřešky takto staví. Někdo říká, že střecha připomíná býčí rohy. Další zase, že střecha připomíná lodě, na kterých připlouvali kolonizátoři.



Jednou z věcí, které jsme tu chtěli stihnout byli kohoutí a buvolí zápasy. Tyto zápasy provází hazard, který je v Indonesii přísně zakázán. A to protože místní jsou bezproblému schopni prohrát tříměsíční plat během několika málo hodin. V případě kohoutích zápasů se tedy místo a čas rozšíří mezi místní až ráno v den zápasu. Bez našeho guida bysme se sem tedy jen těžko dostávali. Nejprve se dostáváme na zápasy kohoutí. Byli jsme překvapeni, kolik lidí se na takové události sejde, ale hlavně, kolik jsou schopni za pár hodin prosázet. Hned nám bylo jasné, proč je zde hazard tak přísně střežen.



Pokud máte kohouta "zápasníka" a chcete někoho vyzvat je to velmi jednoduché. Prostě si mezi těmi všemi soupeři vyberete protivníka stejné váhové kategorie a vyzvete ho. Domluvíte s jeho majitelem částku o kterou se bude bojovat a až na vás přijde čas, jdete na to. Oba kohouty na sebe na vzájem nejprve pořádně naserete. Držite je na proti sobě aby se nemohli hýbat a vždy pouze jednomu kohoutovi dovolíte pohyb, tak aby mohl klovat do hlavy toho druhého. To se několikrát opakuje. Během této doby můžete sázet na svého favorita. Sázení probíhá tak, že musíte najít někoho, kdo vaší sázku příjme. Když jsou na sebe kohouti dostatečně nasraní, vypustí se a bojují. Mačeta na jednom z drápů je smrtící zbraň a zápas tak většinou po pár desítkách sekud, někdy několika minutách končí smrtí jedno z kohoutů. Pokud kohout neumře sám, je zabit sekáčkem. Majitel vítěze dostane na víc pařát prohraného kohouta. Ano ano. Další smrt



Odpoledne pak navštěvujeme zápasy buvolí. Přijíždíme do arény, kde se těsní odhadem 8 tisic lidí. Potkáváme tu všechny věkové kategorie. Nejblíže dění jsou děti, které lezou po bambusu z kterého je vystavěna aréna. Často pak běhají mezi samotnými býky během boje. Sázení tu probíhá stejně jako na zápasech kohoutích. Vždy jsou před sebe postaveni do arény dva býci. Zápas končí, když jeden z býků, vyžene druhého z arény. To může být docela sranda. Buvoly tu totiž po útěku z arény honily a snažily se chytit děti. Osobně se mi stalo, že jsem se prodíral v botech bahnem skupinou lidí, v ruce foťák, jen pár metrů od arény, když v tom všichni začali křičet a útíkat před buvolem, který byl zrovna vyhnán druhým buvolem z arény. Taky jsem rychle přišel na to, proč jsou všichni v aréně bosí. Všude je tolik bláta, že ať šlápnete kam chcete, ztratíte botu.



Vzhledem k tomu, že jsme v aréně byli asi jediní cizinci. Kamkoli jsme se pohnuli, všechny oči směřovali na nás. Bláto v kombinaci se strmým kopcem okolo arény nebyl vůbec lehký pohyb. Korunu jsem tomu nasadil, když jsem chtěl obejít strom z druhé strany a po kotníky jsem se procházel v býčích výkalech v domnění, že se brodím bahnem. Kolem se mi smálo asi 100 lidí. V tu dobu jsem byl větší atrakce než býci bojující v aréně o život. Asi po hodině (znovu přesně v 15:30) přišel déšť a my tak museli schovat techniku i sebe. Místní jsou na déšť připravení. Každý vytasil pláštěnku, kterou normálně seženete za pár korun. Cena pro mě v aréně během deště byla cca 400 kč. Celý zmoklí se vracíme do hotelu. Dáváme si další chicken sendwich, pivo a jdeme spat.



Jednou z posledních věcí, které v Torajském regionu chceme stihnout, jsou trhy, konkrétně nám jde o trhy s buvoly. Buvol tu má velkou cenu. Obchoduje se tu s buvoly z celé Indonésie. Cena za býka může být od pár tisíc až po takřka milion korun. Rozhoduje samozřejmě stáří, velikost, barva, velikost a tvar rohů, oči, atd.



Ti méně statní jsou pak chováni na práci, případně na bůvolí zápasy. Ti dražší mají to štěstí, že nikdy nebudou muset pracovat. Ale také smůlu, protože budou dříve či později obětováni. Drahý buvol je součást spočenského postavení stejně jako je tomu u nás například u drahého auta. Procházíme se mezi stovkami buvolů, kteří jsou přivázáni pouze za nos. Celkem zvláštní pocit procházet se mezi nimi. Stačí aby se býk jednoduše ohnal hlavou a udělal by do vás pěkně velkou dírku. Procházíme několika "pavilony" kde jsou nejspíš různé druhy, chlapy, ženský, atd.



Jako kdekoli jinde v regionu na sebe upoutáváme hodně pozornosti. Zejména pak u ženského pohlaví. Na trhách jsme potkali školní holčičí zájezd až z Jávy. Nejprve jen pár holek, které se s námi všichni po jedné, ale i skupinky, velmi nadšeně fotili. To se nám tu ostatně stávalo každý den několikrát. Turistů tu moc nepotkáte. Kdekoli jsme byli, někdo po nás chtěl selfičko. O hodinu déle pak vidím další, už větší skupiny holek z Jávy, jak nás hledají kvůli dalším selfíčkám, což se jim také povedlo. Zpátky k trhům. Stejně jako s býky se tu obchoduje s kohouty a prasaty. Majitelé kohoutů pak často trénují zápas, avšak bez zabijáckého nože přidělaného na pařát. V oddělení prasat se nám vůbec nelíbilo. Prasata byla přivázána na bambusu, svázané nohy. Jen pár jedinců bylo na tolik štastných, že mohli pobíhat ve výběhu. Pokračujeme dále, kde už se před námi otvírají už klasické trhy s jídlem, oblečením, cetkami, kávou, rybama, atd. Můžete se zde najíst, nechat se ostříhat, namasírovat. Pokud potřebujete něco sehnat. Je to tady.



Večer se pak vydáváme hlouběji do džungle, kde klepeme na dveře s pár stovkami tisíc místních peněz, zda nás místní u sebe nechají přespat. Spíme na zemi ve spacácích. Večer sledujeme jakýsi indonéský potitický pořad. Ráno nás budí kohouti, svítání a my se jdeme projít na krásný výhled. Objevujeme nádhernou vesničku v horách. Všude "originální" Torádžské baráčky na nožičkách. Krása.  



Dále se vydáváme směr jih a to do města Singkang, které leží u jezera Danau Tempe. Cestou se zastavujeme pouze u jedné opičí rodinky při průjezdu džunglí. Nejprve stavíme pouze na krajnici a zpočátku se trošku bojíme místních opic. Je jich hodně a jsou větší než například ty na Bali. Také nejsou zvyklé na turisty, nevíme tedy, co od nich čekat. Po chvilce se ale otrkáme a vydáváme se za nimi hlouběji do lesa. Tam si rodinka užívá klídečku. Děti si hrají, staří odpočívájí a takřka všichni prcají. 



Cesta je dlouhá jen něco okolo 250 km, ale vzhledem ke kvalitě vozovky trvá. celý den. Ubytováváme se v místním "luxusním" hotelu, který má dokonce uprostřed komplexu vnitřní velký bazén, který je ale žlutý jak zlatý déšť. Raději nezkoušíme. Hned po příjezdu si na recepci všímáme nabídky masáže na pokoj. Masáž by bodla, říkáme si. Cena jen pár desítek korun. Ihned objednáváme. Celý nedočkaví čekáme na pokoji na sličné indonéjské masérky, ale bohužel (pro mě bohudík) jim to trošku trvá. Mě už přestane čekání bavit a tak jdu na recepci na internet. Vracím se asi po 10 minutách na pokoj, kde už jsou kluci zalehlí na postelích a dostávájí opravdu nepěkně vypadající masáž nohou a zad od dvou urostlých (tlustých) chlapů s piercingy. Se slovy, že byli pouze dvě "masérky" a až jedna skončí, přesune se na mě. To jsem s díky odmítl a klukům se 45 minut smál. Při důkladném pozorování jsem pak zjistil, že maséři jsou opravdu masérky.



Hned ráno vyrážíme k ramenu jezera Danau Tempe. Jezero o rozloze 350 km s výškou hladiny pouze okolo 5m slouží místním pro lov ryb. Přímo na jezeře najdete několik "vesnic" o pár domech. Zde lidé žijí přímo na vodě na bambusových domech. Loví malé ryby, které přes týden zpracovávají (vykuchají a nechají vyschnout) a o víkendu prodají na místních trzích. K vesničkám se dostáváme dlouhýmí úzkými dřevěnými loďkami. Po asi 40 minutách se celý mokrý dostáváme k prvním plovoucím baráčkům. Žije se tu opravdu skromně, ale v domech přímo na vodě najdete i slepice, rostliny, květiny, atd.



Další den už se přesouváme zpět do města Makasar. Odkud máme letět zpět na Bali. Cestou stavíme na archeologických vykopávkách v horách. Jde o nástěné malby, které jsou, podle místních, okolo 3000 let staré. Zde si ale dovolím tvrdit, že je to pouze vábidlo na turisty. Těžko říct.



Už během naší cesty z čech jsme věděli o možné hrozbě erupce sopky na Bali, která by mohla zkomlikovat naší cestu. Cestou z Bali na Sulawesi bylo ještě vše v pohodě. Ale asi 3 den našeho pobytu na Sulawesi sopka vybuchla. To ovlivnilo letový provoz v okolí, tedy i náš zpětný let na Bali (zrušen), ale i odlety z Bali do jiných koutů světa. Náš plán byl leťet z Makasaru (Sulawesi) zpět do Dempasaru (Bali) a odtamtud s China Eastern přes Shanghai zpět do Prahy. To bohužel nešlo. K našemu štěstí jsme ale měli kontakt na managera z letecké společnosti China Eastern s kterým jsme ještě při odletu z Prahy řešili vzniklé komplikace. Tento pán nám ochotně přebookoval letenky takto: Makasar - Jakarta - Singapur - Si an - Praha. Celkem 3 dny. Z Makasaru až do Singapuru jsme letěli už zmíněným, nyní už neexistujícím LionAirem. To byl velký zážitek. Zejména pak hledání Checkinu na Jakartském letišti. Do Jakarty jsme přilétali už tak s několika hodinovým zpožděním a měli jsme tak jen pár minut na přestup. Přejížděli jsme autobusy mezi terminály a když jsme už byli na terminálu správném, nemohli jsme najít přepážku s názvem společnosti. Všude po letišti pobíhali splašení turisté různých národností, kteří se snažili dostat z Bali. Byli na tom stejně jako my, někteří nestíhali letadlo až o několik hodin. Check in jsme nakonec našli zastrčený v jakési místnosti 2 na 2 metry, kde nám na staré tiskárně vytiskli letenky do Singhapuru. Let stíháme, stálé hlasí zatím jen hodinové zpoždění, které se postupně prodlužuje na několik hodin. K velké radosti pro nás na Jakartském letišti znovu nalézáme stánek s tvrdým alkoholem a tak kupujeme 2 litry vodky, kterou do sebe hned poctivě kopeme. Do Singhapuru přilétáme večer. Ubytujeme se nedaleko centra. Ceny jsou tu podstatně dražší za vše. V Singhapuru si dáváme celý den. Nádherné, čísté město. Navštěvujeme indickou a čínskou čtvrť, downtown a pár dalších míst. Já zažívám nepěkný průjem přímo v centru, kdy nemůžu asi 30 minut najit záchod. Na večer se pak na letišti potkáváme s Honzou Bašným a Tomášem Vintrem, kteří se stejně jako mi snaží dostat z Indonésie. Obelstíme dvě kontroly do vip salonku na letišti za sebou, nažerem se, opijem se a frčíme si to směr Praha.



Na Sulawesi v regionu Toraja se vše točí okoli smrti. Alespoň nám to tak přišlo. Nebylo to nic pro slabé povahy či zatvrzelé ochránce přírody. Samozřejmě s mnoha věcmi nesouhlasím, ale je zajímavé vidět, jak se žije na druhé straně světa.


VIDEA:


Sulawesi - Objektiv - Česká televize - I. díl


Sulawesi - Objektiv - Česká televize - II. díl



479 zobrazení1 komentář
  • Facebook Sociální Icon
  • Instagram

© 2020 Michal Prouza